Silo

Využili jsme fenomén výtahu – fenomén, který rozbíjí vztah mezi časem a prostorem – a nabídli funkční schéma na principu samostatných fragmentů (atrium, silo, zahrada, obytný prostor a hranol) spojených mezi sebou „aperspektivně“. Přechod mezi nimi se omezuje na otevření a zavření dveří výtahu. Každý z fragmentů byl navržen jinak, přičemž rozdíly mezi nimi jsou důležitější než fragmenty samotné. Nechtěli jsme se ovšem spokojit s tímto jediným rozhodnutím, a proto jsme tento nápad spojili s jiným, jemu protikladným motivem vizuálního scelení jednotlivých částí. To má popírat  námi nabídnuté rozčlenění, a také zdůrazňovat vertikalitu objektu. Během navrhování jsme nevěděli, jaký bude důsledek spojení obou strategií. Nechtěli jsme to ověřovat. Především jsme však nechtěli zapomenout na výjimečný okamžik, jenž předcházel vlastnímu rozhodnutí, okamžik, kdy vše ještě bylo možné. Odtud pokus o zpochybnění svého rozhodnutí. Záměrná nedůslednost.  

Nejnápadnější je hranol. Jeho předimenzovanost a asymetričnost vůči celku vyplývá mj. z vůle zdůraznit změnu, která se odehrála. Když měníme, tak měníme. Radikalita tohoto gesta je asi jediným důvodem, proč – i přes změny, ke kterým došlo během realizace – projekt pořád „funguje“. V architektuře máme totiž rádi rozhodná gesta, střety, nedůslednosti, citáty – např. květináče v zahradě (bohužel nerealizované) měly být kopií existujících výsypek sila. Hranol je také pokusem „dát do uvozovek“ neomodernistickou formu, která bývá v Česku jevem stejně bezmyšlenkovým, jakým je v Polsku novodobé kopírování klasické venkovské šlechtické usedlosti.